Snad pár týdnů či měsíců zpátky začala po internetu kolovat fotografie vyobrazující oko velryby. Z malé mobilní obrazovky tak na člověka hledělo stvoření starší než on sám. S veškerou svou moudrostí a zkušenostmi neuvěřitelně vzdálenými lidské existenci.
Člověku mohl na fotku hledět jen s čirým obdivem...
A v té krásné chvíli úžasu mu nezbývalo nic jiného než přemýšlet, zda jsou lidé vůbec oprávněni spatřit oko velryby.
Zda jsme vůbec oprávněni létat do vesmíru a stanout na povrchu Měsíce. Či se dotknout těch nejvyšších vrcholků hor.
Zda si můžeme dovolit cestovat a poznávat místa, která nám byla většinu naší existence nepřístupná.
Myslet si... že lidé byli stvořeni pro všední den. Pro žasnutí nad světem. Pro tvoření něčeho nového však obyčejného. Pro snění o něčem víc.
A že nyní, když jsme dosáhli všech těch snů. Když jsme stvořili neobyčejné věci a dotkli se světa, který nám snad měl zůstat skrytý... nezbývá nic jiného než chtít víc.
Žasnout nad světy, které snad ani neexistují. Pokoušet se tvořit neuchopitelné. Snít o nekonečnu. Přemítat, zda je vůbec možné toho všeho dosáhnout.
Přemítat zda lidé vůbec někdy spatří skutečnost za okem velryby.
